Na této návštěvě doprovázel své příbuzné, ale na univerzitě se také zrodilo jeho kněžské povolání. Tam si uvědomil, že ho Bůh volá, aby se mu zcela odevzdal a sloužil mu jako kněz.
Tento mladý Venezuelan studoval několik let v Římě na Mezinárodní církevní škole Sedes Sapientiae, kde získal akademickou, lidskou a duchovní formaci, která mu pomohla vyučovat v semináři jeho diecéze. V tomto rozhovoru pro nadaci CARF hovoří o životě ve Venezuele a o událostech, které ho přivedly ke kněžství, povolání, v němž našel naplnění, možnost sloužit Bohu a lidem, kteří potřebují odpovědi ve světě, který nabízí nejsnazší cestu, ale nenaplňuje jejich touhu po štěstí.
Otec Edicson Acosta si je jako Venezuelan dobře vědom složité sociální situace ve své zemi. "Ale i když je sociální situace ve Venezuele složitá, zdraví církve a katolíků je velmi dobré. Víra lidí je stále silná. Uprostřed těžkostí země se lidé hodně obracejí k Bohu. I když je pravda, že nastaly silné chvíle, lidé nacházejí útěchu a sílu v Bohu. Je zde velká účast na mši svaté a v různých apoštolských skupinách. Laici jsou velkou oporou pro farní kněze.
A jaký byl život Edicsona Acosty předtím, než se stal knězem? No, normální život. Než se stal knězem, studoval na univerzitě a získal titul z pedagogiky se specializací na biologii a chemii. Vždy však měl velmi blízko k životu ve farnosti, kde působil jako katecheta a také jako člen pěveckého sboru.
V roce 2004 poznal, že ho Bůh volá ke kněžství. Od mládí se vždy zapojoval do života farnosti a vzpomíná, že jednou "jsem šel se sestrou navštívit seminaristu, který nastupoval do semináře a byl její kamarád. Zúčastnili jsme se mše svaté a Když jsem viděl všechny seminaristy, napadla mě otázka: "Jaké by to bylo být tam?
V té době to však nemělo velký význam. Později nastoupil na univerzitu. Nejprve začal studovat strojní inženýrství, které později opustil a začal studovat biologii.
Univerzitní farnost Divino Maestro se nacházela v areálu univerzity a on se stal její součástí. "Tam jsem měl příležitost uskutečnit své první duchovní rekolekce, kde se znovu objevila ta stará otázka a začala být hlasitější. Od té chvíle jsem ji nemohl umlčet, i když jsem se o to mnohokrát pokoušel. Vzpomínám si na vzpoury Jonáše a Izajáše a zažil jsem totéž," vzpomíná Edicson Acosta s láskou.
Podívejme se však, jaká situace ho přiměla říci Pánu definitivní ano. Rozhodující okamžik se odehrál na půdě semináře, kam byl pozván jako člen poroty na každoroční festival písní pro povolání.
Hned na začátku mu pustili video o povolání, ve kterém se jasně odrážela jeho zkušenost s povoláním, a to i s návštěvami Nejsvětější svátosti, kdy se ptal Boha, co od něj chce. "Když jsem se na video díval, začaly mi téct slzy a srdce mi bušilo. V tu chvíli jsem dostal textovou zprávu od svého dvojčete, které bylo přítomno, a říkalo mi: 'Vím, co cítíš'. Toho dne jsem řekl Pánu: "Dobře, vím, že mě voláte, odpovím a budu knězem".
Předtím začal chodit na duchovní cvičení ke knězi a právě on mu pomohl se rozhodnout. Do semináře vstoupil 22. září 2013 a později, 27. srpna 2014, zahájil svou římskou zkušenost.
Vydejme se nyní do Říma, abychom se dozvěděli o jeho zkušenostech ze semináře Sedes Sapientiae. Zážitkem, který na Edicsona nejvíce zapůsobil, bylo pocítit univerzalitu církve, když se všichni shromáždili v kapli na Mezinárodní škola Sedes Sapientiae.
Edicson Acosta vzpomíná, že "jsme pocházeli z mnoha zemí a všichni jsme byli povoláni ke kněžství z různých skutečností a kultur. Ale povolání ke kněžství bylo stejné. Na druhou stranu mám dodnes zkušenost, že jsem si vybudoval velké přátelství se společníky, se kterými udržuji komunikaci. A mé srdce se rozšiřuje, protože když pomyslím na Čínu, Švýcarsko, Tanzanii, Salvador, Argentinu, Srí Lanku nebo Ekvádor, objeví se mi tvář, přítel. Je to výjimečné.
Formace vždy pomáhá. A tři roky formace v Římě, jak může s velkým přesvědčením říci téměř šest let po svém návratu do Venezuely, se do něj vryly, zejména ve všem, co se týkalo zkušenosti křtu, ctností, bratrství a duchovního doprovázení. Ale především jeho láska k církvi, k papeži, ke svému biskupovi, jinými slovy "věrnost církvi".
Dnes děkuje Bohu za PráceBěhem prvních let jeho služby, které strávil také v Madridu, mu byla velkou oporou, protože mu umožňovala setkávat se "s dalšími kněžími, udržovat duchovní vedení a často se zpovídat".
Intelektuální vzdělání v Římě mu umožnilo rozšířit si pohled na svět a také se vzdělávat tak, aby byl schopen podporovat výuku v rámci tzv. seminář v diecézi San Cristobalve Venezuele.
Jedním z nezapomenutelných okamžiků jeho krátkého působení v kněžské službě je. zpověď, schopnost být svědkem Božího milosrdenství. když přijde člověk a řekne vám, že se například více než 20 let nezpovídal, a uvidíte, jak se setká s Ježíšem, který mu odpustí.
Ze své mladé zkušenosti ví, že to, co kněz potřebuje, aby mohl čelit mnoha výzvám, je "modlitba, bratrské přátelství a také časté duchovní vedení a zpověď", má Edicson Acosta jasno.
Chcete něco vzkázat dárcům nadace CARF?
Na závěr připomněl dobrodince Nadace CARF, kteří odvádějí skvělou práci. A důrazně dodal: "Prosím vás, abyste i nadále podporovali tolik seminaristů a kněží, neboť Pán je stonásobně rozmnoží. Velmi vám děkuji, že jste přispěli na mou formaci. Bůh vám žehnej.
