- Je mi potěšením vás pozdravit, drahý otče Marwane, zvláště v těchto dnech, kdy opět sledujeme v televizi a čteme v novinách o konfliktech, které otřásají Jeruzalémem a Svatou zemí. Rozhovor s někým, kdo se věnuje institucionální komunikaci a křesťanům ve Svaté zemi, nám pomáhá pochopit, jak velká je složitost této části světa. A vy jste příkladem této složitosti.
Ano, narodil jsem se v Jeruzalémě v roce 1974 v ekumenické rodině. Můj otec pocházel z pravoslavné církve a matka z latinské církve. Jak jste předpokládal, pokřtili mě melkité, protože strýc mé matky byl melchitský kněz. Když jsem se narodil, požádal rodiče, aby mě pokřtili sami, a udělal to podle svého obřadu. Potom rodiče chtěli, abych chodil do jedné z nejlepších škol, které v Jeruzalémě máme. Zapsali mě tedy do anglikánské školy. A nakonec jsem s pravoslavným otcem, latinskou matkou, pokřtěn melkity a vzděláván anglikány, nakonec vstoupil do kláštera františkánů ve Svaté zemi.
- No, něco velmi fascinující, ale není příliš snadné pochopit pro ty, kteří nežijí na východě a nejsou obeznámeni s touto složitostí?
A pozor, můj první kontakt s vírou byl vlastně v anglikánské církvi. Ve škole jsme se chodili modlit do kostela, samozřejmě podle anglikánského ritu. Zároveň mě rodiče posílali do oratoře ve farním kostele, což byla latinská farnost. Chodil jsem tam jednou týdně a tak často, jak jsem mohl. V té době jsem se seznámil s několika mladými přáteli, ne ze školy, ale ze sousedství, kteří byli součástí Františkánské mládeže Starého města Jeruzaléma. Připojil jsem se k nim, protože se mi líbil způsob, jakým se scházeli k modlitbě a rozjímání o Božím slově. Postupně jsem se s františkánskými bratry blíže seznámil a začal jsem cítit Boží volání, abych se stal součástí tohoto františkánského bratrstva.
Už na konci posledního ročníku střední školy jsem se rozhodl vstoupit do kláštera a vyzkoušet si františkánský život u bratří z Kustodie Svaté země. Moji rodiče byli rozhodně proti. Po velkém naléhání z mé strany mi však vstup do kláštera povolili.
- Izraelský občan, arabsko-palestinské národnosti, křesťanského vyznání, navíc vychovaný v různých konfesích a obřadech. Jak prožíváte tuto složitou identitu?
Jistě, jako Palestinec pocházející z Jeruzaléma, který je vlastně v Izraeli, zemi tolika etnik, s opravdu různorodým církevním zázemím, to nebylo a stále není snadné... No, všimněte si, že v Jeruzalémě by každý chtěl mít své místečko.
A nebylo to snadné, především proto. Svatá země člověk se musí přizpůsobit tolika mentalitám a tolika způsobům existence. A nemluvím jen o arabských občanech Izraele, ale také o mnoha různých mentalitách mnoha poutníků, kteří neustále navštěvují Svatou zemi, a často i mnoha cizinců, kteří tam žijí. Jejich přítomnost může být na jedné straně výzvou, na druhé straně je také bohatstvím. Výzvou proto, že je třeba mít ekumenického ducha i mezináboženskou otevřenost. Bohatství spočívá v tom, že umíme uchopit a ocenit nejlepší poselství všech těchto kultur.
- Kolik je ve Svaté zemi křesťanů, jakého vyznání a jaké jsou jejich konkrétní potřeby?
Křesťané ve Svaté zemi jsou z mnoha různých církví. Je zde katolická církev, anglikánská církev, protestantská církev a také pravoslavné církve. My křesťané však žijeme společně ve velké harmonii víry, protože věříme ve stejného Boha a spasitele Ježíše Krista. Naší naprostou potřebou je potvrdit naši existenci a přítomnost jako sjednoceného těla, protože tvoříme méně než 2 % obyvatel Svaté země (samotný stát Izrael má téměř 9,5 milionu obyvatel). Jsme tedy skutečně menšinou.
Je normální, že máme potřebu sebepotvrzení a potřebu říci, že jsme skutečně přítomni. Ve skutečnosti jsme přítomni z vědeckého a vzdělávacího hlediska, z administrativního hlediska, ve světě práce a podnikání a také z hlediska víry.
- A tento aspekt víry a dialogu je velmi důležitý, protože víme, že křesťané hrají v mírových rozhovorech zvláštní roli, protože mají nejlepší školy v zemi. Statisticky jsou nejúspěšnější ve studiu, zejména v oborech, jako je medicína. A jsou skutečným faktorem národní jednoty, i když jsou vtěsnáni mezi dvě velká většinová vyznání: judaismus a islám.
Vskutku jsme. Jsme jednou ze složek, které tvoří společnost žijící ve Svaté zemi, mezi křesťany, muslimy, židy, drúzy a dalšími. Co se děje na společensko-politické úrovni celé společnosti, děje se i nám. A to, co mohou prožívat ostatní, prožíváme i my. Ale to, že jsme v menšině, znamená, že jsme silní. Jak jste správně řekl, jsme přítomni v mnoha oblastech. Jsme vlivní také díky podpoře církve.
- V současné době studujete institucionální komunikaci na Papežské univerzitě Svatého kříže. Jaké budou vaše apoštolské cíle po ukončení studia? Rádi bychom také slyšeli o tvé kariéře před příchodem do Říma.
Velmi jsem se angažoval v apoštolátu a pedagogické formaci. Patnáct let jsem byl ředitelem školy a také jsem působil jako farář jak ve městě Betlémě, tak ve farnosti města Nazaret. Kromě toho jsem pracoval v různých výchovných a pastoračních oblastech, například v "Casa del Fanciullo", centru pro děti se zvláštními tělesnými a sociálními poruchami. Nyní se mé směřování mění, a to ve smyslu metody mé práce. Cílem však zůstává a vždy zůstane služba Božímu slovu, propagace a hlásání jeho poselství spásy. Klíčovým slovem mého studia je evangelizace.
Z tohoto důvodu se v současné době vzdělávám, abych se mohl vrátit a pracovat v této oblasti. Křesťanské mediální centrum v Jeruzaléměkde budu moci evangelizovat prostřednictvím médií ve své zemi. Rád bych předával hlas křesťanů ve Svaté zemi na národní i mezinárodní úrovni, protože náš hlas jasně ukazuje, že jsme živými kameny Ježíšovy země a náš život je posláním, povoláním vytrvat ve víře. Reprezentovat skutečnou identitu křesťanů ve Svaté zemi je povinnost, a pokud to chci opravdu dělat, musím vědět, jak na to, proto jsem si vybral studium sociální a institucionální komunikace na Papežské univerzitě Svatého kříže v Římě.
- A v tomto smyslu je důležitý také příspěvek našich dobrodinců, kteří vám a dalším studentům z celého světa pomáhají, abyste byli řádně vyškoleni a mohli sloužit každému v jeho konkrétní realitě...
Samozřejmě! V arabštině se říká, že slovo "ano" je slovo požehnané Pánem, protože ukazuje na dodržování jeho plánu a dodržování zase ukazuje na víru. Vy, drazí dobrodinci Nadace CARF, jste vydali svědectví víry tím, že jste se přidrželi žádosti o pomoc, kterou vyslovila naše Papežská univerzita Svatého kříže, jež připravuje lidi, kteří budou díky této přípravě schopni lépe pracovat na Pánově poli, takže vaše "ano" je skutečně požehnané Pánem. Přinese vám všechna jeho požehnání, protože jste se nepřímým způsobem podíleli na šíření Božího slova v poselství spásy. Jste našimi partnery v evangelizaci. Za to vám děkuji a modlím se za vás a Pán vás za vaši štědrost odmění.
- Moc vám děkuji, drahý otče Marwane... A jak se říká ve Svaté zemi... Shalom, Salam!
Gerardo Ferrara
Absolventka historie a politologie se specializací na Blízký východ.
Zodpovídá za studenty Papežské univerzity Svatého kříže v Římě.
