Především skutečnost svatého Josefa a společenství svatých. (2-II-2022). "Společenství svatých je právě církev". (Katechismus katolické církve, č. 946). Nemá na mysli, že svatí přijímají, řekl papež žertem a připomněl odpověď, kterou dostal v dětství. Svatí, kteří jsou v nebi, jsou našimi přímluvci u Boha, našimi patrony, našimi patrony v nebi. (protože možná neseme jeho jméno) nebo bratři a sestry, kterým můžeme být oddáni a chovat se k nim s důvěrou. Společenství svatých je navíc také církví na pouti na zemi, která se skládá ze spravedlivých i hříšníků.
V této souvislosti papež poukázal na to, co označil za krásnou definici církve: "Církev je společenství spasených hříšníků". A dodal: "Nikdo nemůže být vyloučen z církve, všichni jsme spasení hříšníci. Na jedné straně všichni křesťané tvoří (duchovně) jedno tělo s Kristem. (srov. 1 Kor 12 12; 26-27).Jsme s ním ve společenství skrze víru a křest. A to je společenství svatých.
Z toho vyvodil tři důsledky: zaprvé solidaritu v dobrém i zlém: "Nemohu být lhostejný k druhým, protože všichni jsme součástí jednoho těla, ve společenství. V tomto smyslu i hřích jednoho člověka vždy ovlivňuje všechny a láska každého člověka ovlivňuje všechny.
Za druhé: Křesťané "jsou mezi sebou hluboce spojeni a toto pouto je tak silné, že ho nemůže přerušit ani smrt", takže společenství svatých zahrnuje i zesnulé [kteří jsou v očistci].
Za třetí: společenství svatých zahrnuje i hříšníky, dokud jsou na zemi, dokonce i "ty, kdo zapřeli víru, kdo jsou odpadlíci, kdo pronásledují církev, kdo zapřeli svůj křest, (...) rouhače, všechny". Všichni jsme bratři skrze křest a spojuje nás pouto, které na zemi nemůže nikdo a nic zničit.
Jak totiž upozorňuje II. vatikánský koncil (srov. Lumen gentium, č. 14 a 15), hříšníci, pokud jsou pokřtěni, "patří" do společenství svatých, kterým je církev, nedokonalým nebo neúplným způsobem. A pokud nejsou pokřtěni, jsou "zasvěceni" tajemství církve a jsou s ní určitým způsobem spřízněni do té míry, že hledají pravdu a žijí důsledně v lásce.
Předposlední katecheze se týkala Svatý Josef, patron dobré smrti (9-II-2022). V souvislosti s výše uvedeným a se smrtí svatého Josefa (předvídatelně asistovaného Pannou Marií a Ježíšem v Nazaretě) František připomněl pomoc, o kterou my křesťané tradičně prosíme svatého Josefa v okamžiku smrti (srov. Benedikt XV., Motu proprio Bonum sane, 25-VII-1920).
Na tomto místě své katecheze František odkázal na dopis emeritního papeže Benedikta XVI., který na prahu svých 95. narozenin svědčil o svém vědomí reality smrti: "Stojím před temnotou smrti, před temnými dveřmi smrti". A František zdůraznil: "Dal nám dobrou radu! Takzvaná "wellness" kultura se snaží eliminovat realitu smrti, ale pandemie koronaviru ji opět dramaticky zvýraznila.
Připomněl drama pandemie a zdůraznil, že "křesťanská víra není způsobem, jak vymítit strach ze smrti, ale pomáhá nám mu čelit"; osvětluje toto tajemství světlem, které pochází z Kristova vzkříšení (srov. 1 Kor 15,12-14).
Pomáhá nám dát mu pozitivní smysl i pro tento život, vidět ho novýma očima (nehromadit hmotné statky, ale postoje a skutky lásky); vybízí nás, abychom se starali o nemocné, "neodhazovali" staré lidi, aby mohli zemřít v klidu, co nejhumánnějším způsobem, dnes provokují smrt (eutanazie) nebo pomáhají sebevraždě. "Život je právo, ne smrt, kterou je třeba vítat, ne ji zajišťovat. A "začátek života a jeho konec je vždy tajemstvím, tajemstvím, které je třeba respektovat, doprovázet, pečovat o něj a milovat ho".
Na závěr katecheze o svatém Josefovi byla přednesena úvaha o tom. Svatý Josef, patron všeobecné církve (16-II-2022). František se vrátil k základnímu poslání svatého Josefa chránit a pečovat o Ježíše a Marii, kteří jsou "nejcennějším pokladem naší víry" (Pius IX., 1871).
V plánu spásy - zdůrazňuje papež - "v křesťanské tradici nelze Syna oddělit od Matky", od té, která postupovala "na pouti víry a věrně zachovávala spojení se Synem až ke kříži". (Lumen gentium, 58), jak připomíná Druhý vatikánský koncil.
Dodává, že "Ježíš, Maria a Josef jsou v jistém smyslu prvotním jádrem církve". I my, jak píše v Patris corde, 5: "se musíme vždy ptát sami sebe, zda ze všech sil chráníme Ježíše a Marii, kteří jsou nám tajemně svěřeni na zodpovědnost, do naší péče, do naší péče." V jakém smyslu? V tom smyslu, že jako křesťané máme za úkol střežit a bránit život, srdce a práci mužů a žen, a také církev: "Být křesťanem neznamená jen přijmout víru, vyznávat víru, ale chránit život, svůj vlastní život, život druhých, život církve".
Proto, "Každý hladový a žíznivý člověk, každý cizinec, každý migrant, každý člověk bez šatů, každý nemocný, každý vězeň je 'Dítě', které Josef střeží.". Od Josefa se také musíme učit, jak tyto statky "střežit". (kteří k nám přicházejí s církví)Milovat Dítě a jeho matku, milovat svátosti a Boží lid; láska k chudým a k naší farnosti". (srov. Patris corde, 5).
"Dnes je to běžné, je to každodenní záležitost, kritika církvepoukázat na nedůslednosti - je jich mnoho - zdůraznit hříchy, které jsou ve skutečnosti našimi nedůslednostmi, našimi hříchy, protože církev vždycky je lidem hříšníků kteří naleznou Boží milosrdenství".
"Ptejme se sami sebe - vyzývá nás František - zda v hloubi srdce milujeme církev takovou, jaká je: Boží lid na cestě, s mnoha omezeními, ale s velkou touhou sloužit a milovat Boha."
Ve skutečnosti," poznamenává, "pouze láska nás činí schopnými říkat pravdu plně, nestranně; říkat, co je špatné, ale také rozpoznat všechno dobro a svatost, které jsou přítomny v církvi, počínaje právě Ježíšem a Marií. Milovat církev, střežit církev a kráčet s církví."
Ale," upozorňuje, "církev není ta malá skupinka, která je blízká knězi a všem poroučí, ne. Církev jsme my všichni, všichni. Církev jsme my všichni, všichni. Na cestě. Vzájemně se střežte, chraňte se. Je to krásná otázka: Když mám s někým problém, snažím se ho chránit, nebo ho hned odsoudím, pomluvím, zničím?" A František na závěr prosí o přímluvu svatého Josefa za všechny.
Ramiro Pellitero Iglesias
Profesor pastorální teologie na Teologické fakultě Navarrské univerzity.
Publikováno v časopise "Církev a nová evangelizace".
