"Jsem Iván Bravo Calvimontes, 37letý diecézní kněz z La Pazu v Bolívii.

Děkuji Bohu za to, že jsem křesťan, především za to, že znám víru, která mi byla předána prostým způsobem v mé rodině. Pocházím z domorodých kořenů, moji rodiče jsou kečuánského původu, matka z provincie mezi Potosí a Chuquisaca a otec ze Sucre. Kvůli rodinné situaci se moji rodiče museli přestěhovat z venkova do města a právě tam se seznámili a jejich práce byla jednoduchá, protože vůbec nemohli studovat ve škole. 

Otec se vyučil krejčím a matka pracovala jako uklízečka. Jsme čtyři sourozenci a já jsem nejmladší. Ekonomická situace a také rodinný život nebyl jednoduchý, moje rodina dosud nemá vlastní dům, moji starší bratři vystudovali a založili si vlastní rodiny, otec před dvěma lety zemřel.

V rodině jsme žili víru jednoduchým způsobem, a tak jsme chodili na nedělní mši, ve 13 letech jsem se iniciativně připravoval na první svaté přijímání, které mi po studiu katechismu pomohlo více objevit Pána, tak jsem se obrátil na církev, kde jsme chodili na mši v centru města, v inzerátech mě pozvali do prostoru zvaného oratoř, abych mohl pomáhat ve volném čase, a také jsem si uvědomil, že je to prostor pro osobní a společnou rekreaci.

Po dvou letech jsem odešel kvůli nárokům doma, ale cítil jsem velkou prázdnotu, a když jsem si zorganizoval čas, šel jsem do farnosti v sousedství a kněz mě přijal a udělal ze mě katechetu pro děti k prvnímu svatému přijímání a ministranta. Bylo to hezké mladé období, i když jsem si musel dobře organizovat čas, kterého jsem se musel vzdát ještě před dokončením školy kvůli nárokům na střední škole, doma a v předvojenské službě. 

Upřímně řečeno, když jsem dokončil školu, přemýšlel jsem o různých vysokoškolských povoláních v sociální oblasti jako o oblasti podpory a služby lidstvu a společnosti. Rodiče mě povzbuzovali, abych se stal profesionálem, abych se dostal z chudoby a překonal své schopnosti, ale něco ve mně bylo a byla to zvědavost vstoupit do formačního domu a stát se knězem. A tak jsem se vyptával a zjišťoval to a oni mě navedli na cestu s pastorací povolání, abych včas vstoupil a čelil volání doma, všichni byli beze slov, protože nečekali, že vstoupím do semináře. To, co jsem udělal, bylo něco svobodného a vědomého, nepopírám, že mi bylo smutno, když jsem musel opustit rodinu a své osobní plány, ale něco většího než moje síly mi k tomu dodalo odvahu. V den, kdy jsem odešel z domova, věděli, že je to z mé strany velmi zralý krok, a přijali ho, protože si uvědomili, že synové musí být šťastní v rozlišování povolání na celý život.

Ve své kněžské formaci jsem se setkal s kněžími Opus Dei, kteří mě zpovídali, povzbuzovali a doprovázeli. Po vysvěcení na jáhna jsem byl zván do kněžských kroužků, kde jsem se cítil velmi dobře, a právě tak jsem se setkal se svatým Josemaríou, kterému jsem se díky několika šťastným náhodám svěřil.

Na kněze jsem byl vysvěcen 12. května 2011 a farářem jsem se stal v roce 2017. Nadále jsem se účastnil rekolekcí pro diecézní kněze, které nabízelo Dílo, a tak se stalo, že v roce 2021, po deseti letech mé služby ve farnosti domorodých ajmarských a periferních komunit, jsem mohl přemýšlet o vysokoškolském vzdělání. Od chvíle, kdy se tato možnost otevřela, jsem vše podřídil Boží vůli, protože moje diecéze prochází těžkými ekonomickými časy již dlouho před pandemií, a proto mnoho kněží v jurisdikci tuto možnost nemohlo mít. Jednou z obtíží jsou peníze, kolísání národní měny s měnou zahraniční, dále společensko-politická situace v Bolívii, církev stále čelí pronásledování, snižování počtu povolání.

Nový arcibiskup se angažuje ve zvyšování kvalifikace duchovních, a protože má tuto možnost z univerzity Svatého Kříže, přijal ji i přes složitou situaci, kterou naše místní církev prochází.

Od té doby je pro mě všechno nové, ale neváhám děkovat našemu Pánu za dar studia na Papežské univerzitě Svatého Kříže v Římě. Vím jen, že mi otec svatý Josemaría umožnil být zde. V této krásné zkušenosti víry a života ze sebe vydávám to nejlepší. Na univerzitě si uvědomujeme, že náš Pán je uprostřed nás, protože katolicismus je zde hmatatelný; jsme z Ameriky, Evropy, Indie, Austrálie, Afriky. Mluvíme o Bohu, žijeme pro něj a slavíme ve společenství, nastavujeme se Ježíši v Dobrém pastýři, abychom posvěcovali každodenní život. Díky Bohu a těm, kteří nám umožňují, abychom se formovali a vraceli se do svých zemí s radostí z evangelia, posláni jako učedníci a misionáři."