Belvy Delphane Diandaga se narodil do rodiny, kde je jeho otec katolík a matka protestantka, takže měl možnost volby mezi dvěma pohledy na křesťanskou víru.

Od dětství jsem měl možnost účastnit se mše svaté, i když jsem o ní neměl žádné skutečné znalosti, ale přesto to pro mě byla chvíle štěstí, protože to byl čas setkání a vzájemného a společného sdílení. Právě ve čtyřech letech jsem začal projevovat touhu doprovázet svého otce na nedělní mši, což mě v dospívání velmi ovlivnilo. Již v tomto věku jsem vnímal známky svého příklonu ke katolické víře, protože jsem pocházel z rodiny se smíšenou náboženskou tradicí a s evangelickou (protestantskou) matkou, takže jsem měl možnost přijmout jednu nebo druhou tradici. Ke katolické víře jsem se však přiklonil už v sedmi letech, kdy jsem se šel zapsat do kurzů zasvěcení do křesťanského života (katecheze), aniž bych o tom řekl otci, který si toho však brzy všiml a povzbudil mě. 

V tomto iniciačním období jsem se s bratrancem iniciativně zapojil do skautského hnutí a pak do ministrantského hnutí, i když jsem v té době necítil touhu stát se knězem, protože mým snem bylo stát se důstojníkem armády nebo dokonce soudcem, bránit utlačované a bojovat proti nespravedlnosti v mé zemi.

Na konci středoškolských studií jsem si nějak uvědomil, že mě Pán volá do své služby. Při příležitosti kněžského svěcení kněze řádu Nejsvětější Trojice se tato touha stala jasnější. Nemohu popsat, co se ten den stalo, ale mohu obecně říci, že toto nádherné setkání s Kristem proměnilo celý můj život. Jak řekl svatý Augustin, "nikdo se nemůže setkat s Kristem a zůstat stejný".

Belvy má jasno: mottem jeho života jsou slova apoštola Pavla Korinťanům (1 Kor 15,10): "Milostí Boží jsem, co jsem, a milost, kterou mi dal, nebyla neplodná" (1 Kor 15,10).

Když jsem pocítil Boží volání, pospíšil jsem si o tom jednou promluvit s otcem cestou ze zkoušky farního sboru, protože před dvěma lety jsem se tam s otcem scházel, abychom zpívali a chválili Boha prostřednictvím liturgické animace, zejména při mši svaté, která pro mě byla silným momentem setkání s Kristem: okamžikem extáze, kdy mé srdce bylo naplněno radostí. Později jsem bezpochyby díky teologickému studiu zjistil, že eucharistie je svátostí svátostí, středem celé katolické křesťanské spirituality, protože je svátostí, v níž je Kristus zcela přítomen. A stále více jsem si uvědomoval vznešenost a ušlechtilost kněžství. Protože Ježíš, který mě povolal do svého tajemství, mě chtěl učinit služebníkem eucharistie, a to je prostě milost. Proto také mé životní slovo převzaté z prvního listu svatého Pavla Korinťanům (1 Kor 15,10) popisuje právě tento rozměr milosti: "Z Boží milosti jsem, co jsem, a milost, kterou mi dal, nebyla neplodná." Proto neustále děkuji Bohu za dar kněžského povolání a zároveň děkuji všem, kteří mi tuto milost umožnili, a všem, kteří mi pomáhají toto povolání důstojně žít.

Výzva k práci pro diecézi Brazzaville a církev v Kongu

Více než devadesát procent obyvatel Konga jsou křesťané, katolíci tvoří víceméně dvaapadesát procent, ale velký náskok má evangelická (protestantská) církev. Proto je stále více zapotřebí, aby v katolické církvi působili dobře vyškolení kněží v dobrém kulturním prostředí, a to nejen při formaci duchovenstva a Božího lidu, ale také při evangelizaci a apoštolátu chudých a duchovně i hmotně strádajících.

Právě proto jsem se po dokončení kanonické formace ve filozofii a poté v teologii rozhodl, že se po vysvěcení na kněze vrátím na École Normale Supérieure a budu tam pokračovat ve studiu filozofie... Kdo by si dokázal představit, že v naší diecézi, tak chudé na prostředky, budeme mít možnost vychovávat kněze v zahraničí? O dva roky později však můj biskup uznal za vhodné, abych odjel do Říma, na Papežskou univerzitu Santa Croce, protože bylo považováno za nezbytné, aby se kněz formoval v akademickém a multikulturním prostředí vhodném pro formaci a integrální rozvoj, a poté se vrátil k práci v diecézi.

Díky stipendiu od nadace CARF - Centro Academico Romano se mi splnil sen a dnes se chystám dokončit bakalářské studium filozofie. Nemohu slovy vyjádřit svou vděčnost svým dobrodincům v CARF za vše, co pro mě udělali: mohu jim jen doporučit každý den, aby je Bůh naplnil milostí a požehnáním.