Mon Carmelo Marcaida je seminarista z diecéze Masbate na Filipínách. Pochází z katolické rodiny, která se vždy účastnila mše, modlila se růženec a každou neděli slavila slovo.
"Do nižšího semináře jsem vstoupil hned po základní škole, když mi bylo 12 let.
Pravdou je, že jsem předtím o semináři neměl ani tušení. Nevěděl jsem, co je to seminář, dokud jsem neslyšel oznámení od faráře v mé farnosti, že se budou konat zkoušky pro ty, kteří chtějí vstoupit do nižšího semináře, a že diecéze hledá mladé chlapce, kteří se chtějí stát kněžími.
Začal jsem se ptát rodičů, jestli bych mohl udělat zkoušky do semináře. Pro mé rodiče to bylo skutečné překvapení, protože si nikdy nedokázali představit, že bych mohl vstoupit do semináře.
Do semináře jsem vstoupil bez povolání být knězem. Neměl jsem v tom moc jasno, myslím, že jsem chtěl jen vidět život v semináři, prostě ze zvědavosti.
Zatímco moji společníci měli jasno: chtěli být kněžími. Nevěděl jsem, co mám dělat.
V semináři jsem to měl těžké. Bylo mi dvanáct let, neuměla jsem si vyprat oblečení, uklidit pokoj ani ustlat postel. Na ty čtyři roky v menším semináři vzpomínám s radostí.
Naučil jsem se tam mnoho věcí a objevil své kněžské povolání. Zjistil jsem, že mě Bůh volá ke kněžství.
Bylo mi 15 let, když jsem pocítil Pánovo volání. Byl jsem velmi mladý. Měla jsem velký strach. Nevěděl jsem, jak na toto povolání ke kněžství odpovědět. A tak jsem ve své modlitbě řekl Pánu: "Ujasni mi to všechno, Pane, ujasni mi to všechno. Jsem velmi mladý, nevím, co mám dělat. Ale cítil jsem tvé volání, pomoz mi na něj odpovědět."
Po menším semináři jsem se rozhodl pokračovat.
Léta studia filozofie patřila k nejlepším v mém životě. Moje povolání ke kněžství začalo růst. Začínal jsem chápat Pánovo volání.
Vzpomínám si přesně na den, kdy jsem řekl Pánu "ano".
Jednou v létě mě můj rektor poslal na ostrov, velmi vzdálený, bez elektřiny, bez ničeho. Bylo to pro mě velmi těžké, protože pocházím z velkého města a nebyla jsem zvyklá žít bez elektřiny. Pan farář mě tam poslal, abych byl s lidmi, modlil se, doprovázel je, dělal katechezi, vedl hodiny katechismu pro mladé i staré a především sloužil mši svatou. Ve vesnici, kde jsem byl, se mše slouží jen jednou za dva měsíce.
Na tom ostrově jsem řekl Pánu "ano". Viděl jsem, že v mé diecézi je potřeba kněze. Viděl jsem žízeň lidí po svátostech. A kdo jsem já, abych řekl NE tomuto velkému Božímu volání, abych byl jeho nástrojem a přinášel svátosti všem lidem.
Po této zkušenosti mi bylo jasné, že budu knězem. Vrátil jsem se domů velmi šťastný."
