Ricardo Daniel Quevedo Contreras je seminarista z diecéze El Vigía - San Carlos de Zulia ve Venezuele. Je nejmladší ze tří bratrů z katolické rodiny.
Jsem bakalářkou přírodních věd, vystudovala jsem Liceo Bolivariano Dr. Alberto Adriani de El Vigía, stát Mérida-Venezuela.
Když jsem čekal na zápis na univerzitu, abych mohl studovat práva, během Svatého týdne 2013 jsem pocítil Pánovo volání.
Všechno to začalo na Květnou neděli, která se shodovala s narozeninami mé matky. Po svatém přijímání, během díkůvzdání, jsem mohl najít odpovědi na mnoho otázek, které jsem měl od dětství. Během všech dnů Svatého týdne jsem chodil na slavnosti, ale musím vyzdvihnout mši svatou s chrismaty.
Před začátkem mše za mnou přišla jedna paní (kterou jsem už nikdy neviděl) a řekla mi, že seminaristé byli vyzváni, aby se připravili na začátek mše. Odpověděl jsem, že nejsem seminarista, ale ona na tom trvala.
To, co se stalo potom, lze obvykle shrnout do dvou vět. Proroka Jeremiáše: "Hospodin mi řekl: "Dříve než jsem tě utvořil v lůně, vyvolil jsem si tě, dříve než jsi vyšel z lůna, zasvětil jsem tě a ustanovil jsem tě prorokem národům. Řekl jsem: -Ó můj Pane, hle, nemohu mluvit, neboť jsem ještě dítě. Pán mi řekl: "Neříkej, že jsi dítě; kamkoli tě pošlu, tam půjdeš; cokoli ti přikážu, budeš mluvit. Neboj se jich, neboť já jsem s tebou, abych tě vysvobodil. -Hospodinovo orákulum-(Jer 1,4-7) a svatého Augustina, biskupa z Hippo: "..." (Jer 1,4-7) a svatého Augustina, svatého biskupa z Hippo: "...".Pozdě jsem tě miloval, kráso tak stará a tak nová, pozdě jsem tě miloval! a ty jsi byla ve mně a já venku, a tak jsem tě hledal zvenčí.....".
Nejdříve jsem si o tom promluvil se svým farářem donem Germánem, který ze mě měl velkou radost a poradil mi, abych se "na chvíli" stal služebníkem oltáře, zatímco se budu účastnit rekolekcí pro povolání.
Překvapením pro mě bylo, že sotva po dvou měsících jsem se dozvěděl, že v srpnu se bude konat přijímací kurz do semináře, o čemž jsem své rodině neřekl, ale když jsem jim to řekl, byla to pro všechny velká radost, zvláště pro mého otce, který měl bratra seminaristu (Romula), který zemřel na leukémii, když mu zbývalo jen několik měsíců do ukončení studia.
Do kněžského semináře San Buenaventura jsem vstoupil 29. září 2013, kdy jsem absolvoval propaedeutický kurz, který byl velkou komunitní zkušeností. V tomto semináři jsem pak studoval 1. a 2. filozofii. Je zajímavé, že právě v roce, kdy jsem začal svou formaci, zůstala moje diecéze neobsazená a D. Germán, můj farář, převzal na něco málo přes dva roky správu diecéze. Germán, můj farář, převzal diecézní správu na něco málo přes dva roky.
V březnu 2015 Svatý otec František jmenoval mého bývalého rektora Juana de Diosa biskupem diecéze El Vigía - San Carlos del Zulia. Jeho biskupské svěcení se konalo 4. července 2015 v mé farnosti, v katedrále Panny Marie Neustálé pomoci. Na konci mše svaté mi řekl, že si přeje, abych s ním zůstal rok pracovat v kurii a pomáhal mu v liturgické komisi, což pro mě byla radost, ale zároveň velký závazek.
Když skončil "pastorační rok", řekl mi o svém záměru, abych studoval třetí ročník filozofie v kněžském semináři Panny Marie Pilarské, a tak se také stalo. O pár měsíců později mi řekl, že bude v semináři studovat jen jeden rok, protože mě chtěl poslat studovat do semináře v Madridu.
Tváří v tvář této zprávě jsem si začal vyřizovat papíry na pas, což je ve Venezuele čím dál složitější. Mluvím o lednu 2018. V červenci mi sdělil, že v Madridu to již není možné a že mám pokračovat v semináři "až do odvolání".
O pasu stále nic, přestože jsem dvakrát navštívil centrální úřad v Caracasu a nedostal jsem žádnou odpověď (bylo to možné s "kontakty" nebo s agenty, kteří si účtovali až 2000 dolarů, ale neměl jsem ani jednu možnost). V listopadu mi monsignor Juan de Dios poslal dokumenty, které jsem měl zaslat k žádosti o přijetí na Navarrskou univerzitu.
Dne 17. května 2019 dorazila složka se všemi univerzitními dokumenty a já jsem byl bez pasu. Svěřil jsem situaci blahoslavené Guadalupe Ortizové a počkal několik týdnů. Opustil jsem seminář, abych si v Caracasu vyřídil potřebné pasové formality, ale nikde jsem neviděl žádné světlo.
Když už se zdálo, že je vše ztraceno, bez peněz a bez "kontaktu" v sídle identifikační agentury, někdo ke mně přistoupil a řekl mi, abych ho následoval. Vešli jsme do místnosti, kudy procházeli jen vysocí státní úředníci, a najednou jsem stál před úředníkem, který mi řekl, do dvou dnů máte pas, a tak se také stalo. Musel jsem zaplatit soudní poplatek a za 48 hodin jsem měl pas.
Všechno bylo požehnáním. Musím se přiznat, že od začátku své formace (2013) jsem měl sen, že bych mohl jít studovat na Navarrskou univerzitu, ale viděl jsem to jako vzdálenou cestu, protože v mé diecézi není zvykem posílat seminaristy studovat mimo zemi, vlastně jsem první.
Loučení s domovem bylo trochu těžké, se slzami a mnoha smíšenými pocity, ale přesto nacházím klid ve slovech papeže Benedikta XVI. z 19. dubna 2005: "......Pane, proč mě o to žádáš a co ode mě žádáš? Je to těžké břemeno, které jsi mi naložil na ramena, ale když mě o to požádáš, spustím své sítě na tvé slovo s důvěrou, že mě povedeš i se všemi mými slabostmi.".
A jak sám řekl při svém posledním slyšení: "Milovat církev také znamená mít odvahu činit obtížná a bolestná rozhodnutí, vždy však s ohledem na dobro církve, nikoli na vlastní zájmy." (27/II/2013).
Proto si vždycky vzpomenu na slova faráře na rozloučenou na letišti: "Nezapomeň, Richarde, odkud jsi přišel, abys byl dobře vycvičen k lepší službě." Vždycky jsem si vzpomněl na to, že jsem se s ním rozloučil.
