Daniele, seminarista italiano, pertenece a la Fraternidad de San Carlos Borromeo, que fue fundada en 1985 por Mons. Massimo Camisasca, en el carisma de Comunión y Liberación. Su misión es formar a jóvenes para la evangelización y responder al mandato que, en septiembre de 1984, Juan Pablo II había pronunciado a Comunión y Liberación, con motivo de la audiencia por el trigésimo aniversario del nacimiento del movimiento: “Id por todo el mundo –había dicho el Papa en aquella ocasión– para llevar la verdad, la belleza y la paz que se encuentran en Cristo Redentor”.
Mnoho mladých lidí dnes přijímá učení otce Luigiho Giussaniho za své tím, že žijí v bratrstvu, které je živeno jeho učením v duchu "společenství", "panenství" a "ticha", ale také hlubokého přátelství s Ježíšem a mezi sebou navzájem. Daniele definuje své povolání takto: "Přátelství s Ježíšem dává našemu životu rozkvět".
Jmenuji se Daniele Bonanni a narodil jsem se v únoru 1990 v Miláně na severu Itálie. Vyrůstal jsem však v malé vesničce severně od velkoměsta, přímo pod jezery, o nichž hovoří slavný italský spisovatel Alessando Manzoni ve svém díle "Snoubenci", jednom z nejvýznamnějších děl italské literatury.
Musím děkovat Bohu za krásu své rodiny.. Jsem nejmladší ze tří sourozenců a můj otec Fabio spolu s matkou Antonellou byli vždy jasným znamením jednoty, lásky, optimismu a naděje do života. Nejprve mezi sebou, ale pak i vůči nám. Jejich svazek založený na víře mi dal jistotu, že můj život je něco dobrého, že je pozitivní a že stojí za to objevit jeho skutečný smysl.
To jsem si uvědomil během dovolené s kluky z Společenství a osvobození (moje rodina vždy patřila k tomuto hnutí), když jsem byl na střední škole. Ve skutečnosti jsem v těch letech chodíval na hory se skupinou chlapců ze školy v doprovodu učitelů a kněží patřících k tomuto hnutí. Vzpomínám si, že cestou z hory nás kněz, který nás provázel, don Marcello, přiměl zastavit se před obrovským panoramatem údolí a hor, které se před námi křižovaly. Podívaná, při níž jsem si připadal jako nekonečně malá tečka v obrovském vesmíru, která byla téměř děsivá.
Nicméně, Don Marcello nám řekl, že každý z nás má mnohem větší cenu než všechny ty hory. Ty hory neměly žádný význam, aniž by se na ně někdo díval, zatímco my máme svůj vlastní význam i bez nich, protože jsme milováni Bohem. Od té chvíle jsem díky své rodině začal hledat to, co dávalo mému zdánlivě malému životu takovou hodnotu.
Začal jsem studovat a hrát fotbal... Ale především hrát fotbal! Cítil jsem se dobře a našel jsem v něm zdroj naděje o hodnotě svého života. Během středoškolských let jsem si však uvědomil, že to nestačí. Ve skutečnosti fotbal, ačkoli jsem pro něj byl velmi zapálený, nedokázal změnit můj život po všech stránkách. Většinu času byl jako pozitivní závorka, ale všechno ostatní se nezměnilo. Právě v těch letech jsem díky dívce, do které jsem se zamiloval, poznal skutečné přátele. Byly to děti v mém věku, které následovaly Krista ve všech oblastech života.
Zasáhlo mě, jak tyto děti hledaly radikálnost své víry, jak ji prožívaly v přátelství, a to mě zasáhlo. Ve vztahu s nimi, a tedy i s Ježíšem, mělo všechno své místo: když byl někdo z rodiny nemocný, vydali jsme se společně na pouť; když byl někdo z nás pozadu ve studiu, ostatní se mu snažili pomoci tím, že mu věnovali svůj čas. Dívali jsme se na filmy, objevovali jsme svět cestováním a poznáváním, trávili jsme spolu život: to si mě získalo! Byli to mladí lidé, kteří žili charismatem společenství a osvobození.
Jednou z věcí, za které je seminarista Daniele Bonanni (na snímku se svou rodinou) Bohu nejvíce vděčný, je krása jeho rodiny. "Jsem nejmladší ze tří bratrů a můj otec spolu s matkou byli vždy jasným znamením jednoty, lásky, optimismu a naděje do života. Nejprve mezi sebou, ale pak také vůči nám. Jejich svazek založený na víře mi dal jistotu, že můj život je dobrá věc, že je pozitivní a stojí za to objevit jeho skutečný smysl."
Nicméně po krátké době, během mých univerzitních let, jsem se vrátil k hledání své hodnoty, té pozitivní hodnoty v mém životě, o které jsem mluvil, v jiných věcech. Začal jsem studovat matematické inženýrství na Politecnico di Milano, kde jsem v roce 2014 promoval. Brzy poté jsem začal pracovat v Lucembursku pro investiční fondy. Myslel jsem si, že jsem dosáhl toho, o čem jsem snil. Měl práci, dívku, se kterou sdílel život, přátele, ale přesto nebyl šťastný.
Něco uvnitř mi stále říkalo, že hodnotu mého života nelze redukovat jen na to, co mě sice uspokojuje, ale neuspokojuje. Zdálo se mi, že se můj život zredukoval na pevný plán, s nímž jsem byl spokojen. Ale život se opět začal rozdělovat, stejně jako když jsem hrál fotbal. To, co jsem dělal v práci, už nemělo nic společného s tím, co jsem prožíval s přáteli, s přítelkyní, s rodinou. To vše mě činilo smutným a pasivním.
Pak jsem se seznámil s otcem Mauricem, jezuitským knězem, kterému tehdy bylo osmdesát let. Estaba en Luxemburgo en una misión y me llamó la atención por la unidad de vida que mostraba. Estaba sereno, en paz, siempre y en todo lugar, con toda persona. Por todo ello, era capaz de amar a cualquier persona. Pero yo no, no lo era. Después de una confesión con él, por primera vez, vino a mi mente ese extraño pensamiento: “Tal vez Dios me está llamando a ser como el P. Maurice: un sacerdote misionero”. Y me di cuenta de que básicamente era esa relación con Jesús la que había convertido la vida del padre Maurice en unidad y felicidad.
Této myšlenky jsem se však velmi bál. Následující dny jsem při práci v kanceláři nedokázal myslet na nic jiného. Tak jsem musel otci Mauricovi všechno říct. Rozechvěle a s upřesněním, že nejde o nic důležitého, jen o myšlenku, jsem mu vyprávěl o svém životě. Řekl mi něco, co mi dodalo klid, totiž že povolání není něco, co si musíme vytvořit, co si musíme zasloužit, ale že je to něco, co dává Bůh a že už je dáno, jen to musíme rozpoznat.
Tak jsem zahájil práci na rozlišování této myšlenky, rozjímání, psaní, modlitba, účast na mši svaté atd. před odchodem do kanceláře mluvil s Bohem a s tím svatým knězem.
Zjistil jsem, že díky těmto jednoduchým gesta, která probudila mé přátelství s Ježíšem, celý můj život rozkvetl. Proto jsem přesvědčen: "Díky přátelství s Ježíšem náš život vzkvétá."
Vztahy v kanceláři, s přáteli, se sourozenci se staly skutečnějšími, intenzivnějšími. Jednota života, která se z toho zrodila, byla skutečným štěstím.
"Chtěl bych vyjádřit všem dobrodincům CARF svou osobní vděčnost a také vděčnost všech bratří z Misijního bratrstva svatého Karla Boromejského za veškerou pomoc, kterou nám poskytují pro toto zvláštní povolání přinášet Krista do všech koutů země."
Después de algún tiempo, decidí pedir mi ingreso en el seminario de la Fraternidad de San Carlos Borromeo, una fraternidad sacerdotal, misionera, pero anclada en el carisma de Comunión y Liberación, que –me daba cuenta– era el camino elegido por Dios para llamarme.
Bratrstvo svatého Karla je společnost apoštolského života založená biskupem Massimem Camisascou v charismatu společenství a osvobození, kterou tvoří asi 150 kněží žijících po celém světě. Na této nové rodině mě nejvíce zaráží přátelství mezi členy misijních domů.
Z toho, co nás učí v semináři, jak jsme povoláni žít s ostatními seminaristy, a z toho, co nám říkají naši misionáři, si stále více uvědomuji, že misie není nic jiného než rozšiřování přátelství mezi námi. Proto jsou domy Bratrstva vždy tvořeny třemi nebo více kněžími, protože stejně jako u apoštolů není možné přinášet Krista světu osamoceně.
Dnes jsem v šestém ročníku semináře v Římě - s roční formací v Bogotě v Kolumbii - a studuji na Papežské univerzitě Svatého kříže, kde se s Boží pomocí připravuji na přijetí jáhenského svěcení v nadcházejících měsících.
Během těchto let teologických studií jsem viděl, jak fascinující je mít jednotný život. To znamená život, který není součtem několika různých oblastí, školy, modlitby, společného života, které se spojují, ale který je ve všech oblastech, v nichž jsem povolán žít, oživován stejnou touhou žít s Kristem.
Rád bych vyjádřil osobní vděčnost všem svým dárcům z CARF, a také všech mých bratří a sester v Misionářském bratrstvu. Svatý Karel Borromeusza veškerou pomoc, kterou nám poskytujete pro toto zvláštní povolání, abychom přinesli Krista do všech koutů země prostřednictvím rozšiřování našeho přátelství s ním a mezi sebou navzájem. Na závěr zopakuji to, co jsem řekl na začátku: "Díky přátelství s Ježíšem náš život vzkvétá."
Gerardo Ferrara
Absolventka historie a politologie se specializací na Blízký východ.
vedoucí oddělení pro studijní záležitosti na Univerzitě Svatého kříže v Římě.