Francesco Albertini je mladý osmadvacetiletý seminarista narozený v Římě. Je prvním ve své kongregaci, který je Misionáři drahé krvestudovat na Papežské univerzitě Svatého kříže díky částečnému stipendiu nadace Centro Academico Romano. CARF velmi aktivně pomáhá kromě seminaristů a diecézních kněží z celého světa také řeholníkům a řeholnicím, kteří patří ke starým i moderním kongregacím, aby získali solidní a adekvátní formaci pro svá charismata.
Francescův příběh je tak trochu jako příběh svatého Augustina, že?
Ano, teď si uvědomuji, že Pán už to všechno věděl a já jsem tak trochu předstíral, že tomu rozumím, abych položil základy předem daného života podle protokolu proti riziku. Mé srdce bylo vždy plné otázek: "Co chceš pro svůj život, co hledáš? Kolem těchto otázek se mi podařilo ušít mnoho rolí, které byly na první pohled dokonalé: "vzorný student", "excentrický erudovaný umělec", "bavič, který vyhodnotí všechna rizika", "filozof", "básník", "intelektuál", "ideální dítě" .....
Ale uvnitř mě byla neuvěřitelná touha nepředstírat, že jsem něco, co mi nepatří. Bůh věděl, věděl, že mě musí zachránit! A možná jsem to věděl taky....
Víte, jak je to dnes?
No, dnes opravdu slyším Boží hlas. Protože ať jsem se snažil jakkoli utvářet svou existenci, ať jsem hledal jakoukoli roli, způsob bytí ve světě, nic nemohlo přehlušit skutečnost, že Bůh promluvil k mému srdci, svedl ho a vložil mi do srdce důvěrnou jistotu: chci sloužit svým bratrům, být starším bratrem, najít krásu!
Chcete nám říct, jak to všechno začalo?
Moje povolání se zrodilo ve farnosti, přesněji v kostele San Benedetto Abate v Pomezii nedaleko Říma, v rámci skupin mládeže, které vznikly z podnětu některých kněží z řádu oblátů svatého Františka Saleského. První příklad toho, co kněz přišlo mi to od nich. Alespoň já jsem takový chtěl být...
Jak?
Vždy po boku mladých lidí, pomáhat jim v úplné a nepřetržité formaci, krok za krokem, navzdory všem rozporům, které mohou mít, slabostem a slabostem, jako tomu bylo u mě.
Je dobře, že církev i v zemi, která se rok od roku více sekularizuje, hraje pro mladé lidi zásadní roli...
Samozřejmě! A také v realitách, jako je ta moje, v průmyslovém městě velmi blízko hlavního města Itálie. Ulice, kde se nachází farnost, byla světem plným nádherných přátelství, kde jsme žili nadšením dneška a snili o příslibech zítřka. Byl to svět plný hluku, ale mluvili jsme v něm tišeji, protože jsme sdíleli trápení, zklamání a neúspěchy, které nás často potkávaly.
A vy jste mi říkal, že tato cesta za hledáním Kristovy tváře pro vás začala ve čtrnácti letech?
Ano, na střední škole, na umělecké škole, která byla jakousi profesní zkušeností, protože mě přitahovalo všechno, co je umění, kreativita, fantazie realizovaná prostřednictvím experimentu. Vždy jsem si to všechno metaforicky vykládal jako "pedagogiku", kterou se mnou Pán pracuje, "opracovává mě", "formuje mě", aby můj život byl jako jeho umělecké dílo.
Ale nevěděli jste, že hledáte
Ne, to jsem neudělal. Cítil jsem, jak ve mně sílí důvěrný hlas, který mi našeptává něco radikálního, radikální lásku. Jestli se tomu říká povolání, jsem ještě nevěděl a upřímně řečeno, ani jsem to moc vědět nechtěl, protože mi bylo dobře, měl jsem svůj život rád, a proto jsem už po střední škole snil o kariéře filozofa nebo umělce, případně o obojím.
Takže se vám podařilo tento hlas "umlčet".
Samozřejmě ne úplně. Dokonce jsem se sám sebe ptal, zda mám vstoupit do semináře, ale ani jsem nepřemýšlel o tom, jak a kde, a tak místo abych někoho požádal, aby mi pomohl "rozeznat" hlas, který jsem cítil, předstíral jsem, že na to zapomínám, a hledal jsem jiné věci, které mi připadaly skutečnější: potvrzení, projevy úcty, potlesk atd.
Jako svatý Augustin: ještě ne; ještě ne....
Ano, a také univerzitní léta byla dost těžká: zapsal jsem se, jak jsem chtěl, na filozofickou fakultu, ale čím víc jsem se snažil o výsledky a ty nepřicházely, tím víc jsem postupně ztrácel smysl toho, co dělám. Můj život ztrácel smysl, sílu a krásu. Každý den jsem se probouzel a ze všech sil se snažil začít znovu, ale zdálo se, že čím víc se snažím, tím víc klesám. Připadal jsem si jako trosečník, který neumí plavat.
"Můj život ztrácel smysl, sílu a krásu. Připadal jsem si jako trosečník, který neumí plavat."
Francesco Albertini je mladý osmadvacetiletý seminarista, první ze své kongregace Misionářů drahé krve, který studuje na Papežské univerzitě Svatého kříže. Některé z jeho misií spočívají v tom, že navštěvuje místa, kde mladí lidé obvykle žijí a tráví svůj čas.
"Takže chodíme na náměstí, do škol, na autobusové nádraží, na pláž... Setkáváme se s nimi na náměstích, v barech, v kroužcích, všude, kde jsou... Mimochodem, je tu hudba, tance, videa, divadelní představení a aktivity, které mají za cíl "přitáhnout je" do farnosti a do církve obecně, zapojit je do služby a duchovního růstu," vysvětluje.
Pán tě však neopustil
Díky Bohu, nejenže mě nikdy neopustil, ale vložil mi do srdce něco vzácného, zejména během letního tábora před nástupem na univerzitu. Během chvíle velmi intenzivní modlitby jsem zažil, velmi silná láska která "zaplavila" všechny smysly: něco, co se těžko vysvětluje. Radost z toho okamžiku, z mé minulosti, mi pak zůstala nejen jako vzácná vzpomínka, ale ještě více upevnila vše, co jsem v mládí ochutnala.
To je velmi pěkné, protože když se díváme na naše mladé lidi, mnohokrát se cítíme velmi znechuceni, když se odvracejí od víry.
Ale Bůh se od nich neodvrací! A Pán se mnou jednal ve své nekonečné laskavosti, zatímco já jsem byl zmatený.
Co se stalo?
Slyšel jsem, že jeden chlapec z mé farnosti, který procházel procesem rozlišování povolání a rozhodl se, že si udělá čas na pěší cestu Camino de Santiago, potkal po cestě několik seminaristů Misionářů drahé krve. Po dlouhé době strávené s nimi chtěl vstoupit do semináře, aby zahájil cestu formace v kongregaci.
...A vy jste zvědaví
Ano, bylo to něco, co mě velmi zaujalo, zejména proto, že jsem se cítil ve velmi podobné situaci. Rozhodl jsem se tedy "porozhlédnout se", s velkou dávkou "opatrnosti" a ostychu: oslovil jsem ho, trochu se seznámil s lidmi a nakonec jsem potkal toho, kdo se později stal mým ředitelem, který měl tehdy na starosti službu mládeže a povolání. Po několika setkáních, kdy jsme se hodně sdíleli, jsme začali mluvit o mé budoucnosti, o možném vstupu do kongregace, ale nebyl jsem o tom úplně přesvědčen... No, vlastně jsem měl velký strach!
Snažil jsem se vzdorovat, všechno jsem zpochybňoval, stále jsem se snažil vyhnout tomuto zdravému neklidu, který mi Pán ve své nekonečné laskavosti vložil do srdce, ale misionáři byli.....
"V mé kongregaci nečekáme, až mladí lidé přijdou, ale chodíme na místa, kde obvykle žijí a tráví čas: na náměstí, do barů a na pláže."
Francesco vstoupil do kongregace v říjnu 2015 a od té doby zažil mnoho dobrodružství, radostí, ale i utrpení, ale "především tolik růstu! Růst s Bohem, který z vás nedělá to, co chcete, ale to, co už jste."
Misionáři Nejdražší krve vykonávají "misie" ve farnostech, které o to požádají. Spočívá v týdenní animaci reality farnosti. Tato "misie" zahrnuje intenzivní a neustálé kázání nejen misionářů, ale také laiků a rodin, kteří sdílejí svou zkušenost růstu s Pánem.
Vím, že Misionáři drahé krve, skutečnost založená v roce 1815, se velmi angažují ve prospěch mladých...
To je pravda! "Misie" jsou typickou iniciativou Misionářů drahé krve a spočívají v tom, že na týden oživí farnost, která o tuto službu požádá. Tato "misie" zahrnuje intenzivní a neustálé kázání nejen misionářů, ale také laiků a rodin, kteří sdílejí svou zkušenost růstu s Pánem.
A vy hledáte mladé lidi, ať jsou kdekoli!
Samozřejmě! Nečekáme, až přijdou, ale jdeme na místa, kde obvykle žijí a tráví čas. Chodíme tedy na náměstí, do škol, na autobusové nádraží, na pláž... Setkáváme se s nimi na náměstích, v barech, v kroužcích, kdekoli jsou... Mimochodem, je tu hudba, tance, videa, divadelní představení a aktivity, které mají za cíl "přitáhnout je" do farnosti a do církve vůbec, zapojit je do služby a duchovního růstu.
A na jedné z těchto misií jste se zamilovali do odevzdání se Bohu.
No ano... Vlastně jsem odjel na Sicílii a odtamtud, z té cesty, mohu říci, že jsem se už nikdy nevrátil, protože jsem si uvědomil, že to, co mi Bůh vložil do srdce, není "něco jiného" než to, co jsem chtěl... A co víc: po mnoha letech jsem zjistil, že úspěch a uznání nemohou být cílem, protože jsou tu jen na chvíli, ale pak zmizí, zatímco štěstí a věčný život najdete v Bohu, který zůstává navždy. Jinými slovy, Bůh se mi znovu představil jako hodnotnější projekt.
Tady jste se rozhodli
Ano, pokračoval jsem ve své cestě povolání a v říjnu 2015 jsem vstoupil do kongregace. Od té doby jsem zažila mnoho dobrodružství, tolik radosti, tolik utrpení, ale především tolik růstu! Růst s Bohem, který z tebe nedělá to, co chceš, ale to, čím už jsi, protože víš a doufáš, že den za dnem všechno pomíjí, ale zůstává jen On, Pán, se svým nekonečným milosrdenstvím.
A nyní jste první z vaší kongregace, kdo studuje teologii na Papežské univerzitě Svatého kříže.
A nejenže jsem první, ale mám stejné jméno jako zakladatel: Francesco Albertini!, který byl duchovním otcem svatého Gaspara del Bufalo. Oba založili Kongregaci Nejdražší krve. Zvláštní a velmi zábavná věc. Ale vždycky to říkám lidem, kteří se mě ptají, jestli jsem si jistá svým... povolání. A nakonec jim také říkám, že pokud plníte Boží vůli, nikdy toho nebudete litovat.
............
Moje práce zástupce CARF na Papežské univerzitě Svatého kříže mi umožňuje každý den prožívat radost a život církve a vidět Boha, jak působí navzdory tolika zlu ve světě, tolika těžkostem, tolika utrpení a materialismu, který nás obklopuje. Svědectví, které nám dávají desítky mladých lidí, odvahu darovat svůj život Bohu a druhým i uprostřed tolika falešných světel, která se zdají svítit jasněji než světlo víry, nelze vysvětlit jinak.
Gerardo Ferrara
Absolventka historie a politologie se specializací na Blízký východ.
Zodpovědnost za studentský sbor
Univerzita Svatého Kříže v Římě
