Děkuji Bohu za to, že jsem křesťan, a za víru, kterou mi moje rodina předala jednoduchým způsobem. Pocházím z domorodých kořenů. Moji rodiče jsou kečuánského původu. Moje matka pochází z provincie mezi Potosí a Chuquisaca a otec ze Sucre. Kvůli rodinné situaci se rodiče museli přestěhovat z venkova do města a tam se také seznámili.
Začali se živit jednoduchým řemeslem, protože nemohli chodit do školy. Otec se vyučil krejčím a matka pracovala jako uklízečka.
Ekonomická situace nebyla pro mé rodiče a mé čtyři sourozence jednoduchá. Jsem nejmladší. Dodnes nemá moje rodina vlastní dům, ačkoli moji starší sourozenci vystudovali a mohli si založit vlastní rodiny. To je něco, co můj otec vidí z nebe, protože před dvěma lety zemřel.
Když mi bylo 13 let, iniciativně jsem se připravoval na své první svaté přijímání. Katechismus mi pomohl více objevit Pána, a tak jsem se sblížil s farností, kam jsme chodili na mši do centra města. Ve volném čase jsem spolupracoval s kněžími v prostoru zvaném oratoř, což byla také aktivita osobního i společného odpočinku.
Po dvou letech jsem se této farní činnosti kvůli domácím požadavkům vzdal, ale... Cítil jsem velkou prázdnotu. Potřeboval jsem být blízko komunitnímu životu církve. Tak jsem se zorganizoval a začal chodit do farnosti v sousedství. Kněz ze mě hned udělal katechetu pro děti k prvnímu svatému přijímání a ministranta.
Tato etapa mládí pro mě byla velmi příjemná, i když jsem si musela dobře zorganizovat volný čas, když jsem měla doma povinnosti. Později jsem tyto farní úkoly opustil kvůli povinnostem na střední škole a předvojenské službě.
"Když mi bylo 13 let, iniciativně jsem se připravoval na první svaté přijímání. Katechismus mi pomohl více objevit Pána, a tak jsem se sblížil s farností".
Iván Bravo Calvimontes je diecézní kněz z La Pazu v Bolívii. Na kněze byl vysvěcen 12. května 2011. Je mu 37 let a pochází z rodiny s domorodými kořeny. Již deset let působí jako farář ve farnosti, kde žijí původní obyvatelé kmene Aymara a periferních oblastí.
Když jsem dokončil školu, přemýšlel jsem o různých univerzitních povoláních v sociální oblasti, abych byl užitečný lidstvu a společnosti. Rodiče mě také povzbuzovali, abych se stal profesionálem v této oblasti, protože ve mně viděli schopnosti a vlastnosti, a tak jsem se mohl dostat z chudoby.
Ve mně však bylo něco jiného, protože jsem měl zájem poznat život ve formačním domě, abych se mohl stát knězem. Tak jsem se poptal a oni mě nasměrovali na cestu k službě povolání v mé farnosti.
Když jsem doma všem vyprávěl o svém povolání, neměli slov. Nečekali, že vstoupím do semináře. Moje rozhodnutí však bylo svobodné a vědomé, i když nemohu popřít, že mi bylo líto opustit rodinu a své osobní plány.
Odvahu mi však dodalo něco většího než moje síly. V den, kdy jsem odcházel z domova, si uvědomovali, že je to z mé strany velmi zralý krok, rozhodnutí, které přijali, protože si uvědomovali, že je to z mé strany velmi zralý krok. abychom my děti byly šťastné při rozlišování povolání na celý život.
Ve své kněžské formaci jsem se setkal s kněžími Opus Dei, kteří mě zpovídali, povzbuzovali a doprovázeli. Po vysvěcení na jáhna jsem byl pozván do kněžských kroužků, kde jsem se cítil velmi dobře, a tak jsem poznal svatého Josemaríu, kterému jsem se svěřil v různých životních situacích.
"Když jsem doma mluvil o svém povolání, všichni oněměli. Odvahu mi však dodalo něco většího, než jsou mé síly. V den, kdy jsem odešel z domova, si byli vědomi, že je to z mé strany velmi zralý krok, rozhodnutí, které přijali, protože si uvědomili, že my synové musíme být šťastní v rozlišování povolání po celý život".
"Moje diecéze prochází těžkými časy již dlouho před pandemií. Z tohoto důvodu mnoho kněží v jurisdikci nemělo možnost pokračovat ve vysokoškolském vzdělávání, a to nejen kvůli kurzu národní měny vůči zahraniční měně, ale také kvůli společensko-politické situaci v Bolívii, kde církev stále čelí pronásledování a dochází k poklesu počtu povolání.
Nový arcibiskup se však nevzdává a usiluje o kvalifikaci duchovních. Tak jsme přijali možnost studia na Papežské univerzitě Svatého kříže v Římě, a to navzdory složité situaci, kterou naše místní církev prochází," říká D. Iván.
Na kněze jsem byl vysvěcen 12. května 2011. V roce 2017 jsem byl přidělen jako farář do farnosti původních obyvatel Aymarů a periferních oblastí..
Nadále jsem navštěvoval rekolekce pro diecézní kněze, které nabízelo Dílo, a tak se stalo, že v roce 2021, po deseti letech mé služby ve farnosti, mě můj biskup přiměl uvědomit si potřebu vysokoškolského studia.
Od chvíle, kdy se tato možnost otevřela, jsem vše svěřil do Boží vůle. Finanční náklady byly vysoké, protože moje diecéze procházela těžkými časy již dlouho před pandemií.
Proto mnoho kněží v jurisdikci tuto možnost nemělo, a to nejen kvůli kolísání národní měny s měnou zahraniční, ale také kvůli situaci Církev stále čelí pronásledování a poklesu počtu povolání.
Nový arcibiskup se však nevzdává a usiluje o kvalifikaci duchovních. Tak jsme přijali možnost studovat na Papežské univerzitě Svatého Kříže, a to i přes složitou situaci naší místní církve.
Nikdy předtím jsem neopustil svou zemi a musel jsem vše udělat od začátku, abych se k těmto studiím mohl dostat. Je to úžasné, protože všechno je pro mě nové. Proto jsem Pánu velmi vděčný za dar studia na Papežské univerzitě Svatého Kříže v Římě.
Vím jen, že mi otec Josemaría dovolil být u toho. zde. Dávám ze sebe to nejlepší, co mám, abych prožil tuto krásnou zkušenost víry a života. Na univerzitě si uvědomujeme, že Pán je uprostřed nás, protože katolicita se stává hmatatelnou.Kněží z Ameriky, Evropy, Indie, Austrálie a Afriky.
Mluvíme o Bohu, žijeme pro něj a slavíme ve společenství, přizpůsobujeme se Ježíši v Dobrém pastýři, abychom posvěcovali každodenní život. Díky Bohu a těm, kteří nám umožňují, abychom se nechali formovat a vraceli se do svých zemí s radostí z evangelia a byli posláni jako učedníci a misionáři.
S vděčností služebník v Kristu a Marii.
